LOGISTICKÝ KUSOVNÍK JE JAKO ZDRAVOTNÍ KARTA VOZU

V logistice se pohybujete přes 17 let. Jak jste se k této specializaci dostala?

Studovala jsem střední školu dopravní a docela mě bavila. Můj tatínek pracoval ve Škodovce a po maturitě se celá rodina přestěhovala ze Slovenska do České republiky. Brzy jsem se chtěla osamostatnit od rodičů a další studium mě zatím nelákalo. Téměř automaticky jsem proto nastoupila do Škoda Auto jako montážní dělnice. Mým úkolem byla montáž modelu OCTAVIA, ale zanedlouho jsem pochopila, že by se mi vysokoškolský titul vážně mohl hodit. Začala jsem proto studovat dálkově, mou kariéru ovšem ovlivnil silný životní moment.

Co se stalo?

Zhruba rok a půl po nástupu do Škoda Auto jsem měla těžkou autonehodu. V takovém okamžiku jsem si uvědomila, že chci od života víc. Na práci kontrolora na montážní lince není vůbec nic špatného, ale dostala jsem najednou chuť porozumět automobilům o něco víc. Přemýšlela jsem, proč se montují právě tyto součástky na tato místa a jak je možné, že vznikne auto, které jezdí.

Takže autonehoda paradoxně podpořila váš zájem o auta?

Přesně tak, nehoda se stala na konci května a celé léto jsem strávila na vozíčku. Téhož roku na Vánoce jsem si koupila auto. Všechno dávalo smysl. Potom jsem si konečně našla školu, kterou šlo kombinovat s třísměnným provozem a poté se profesně posunula blíže logistice do skladu.

Měla jste i tady tendenci dozvídat se o profesi víc?

Ano, opět jsem si položila otázku, proč logistiku neznat i z jiných úhlů pohledu. Postupně jsem se dostala k sériovým dispozicím a dalším novým výzvám. Svou práci jsem vždy chtěla dělat pořádně a s naprosto čistým svědomím. Snažím se být vždy spokojena sama se sebou.

Jakými cestami tuto zásadu přenášíte do pracovního života?

Když měním pozici, snažím se vždy odcházet s vědomím toho, že jsem nikomu neublížila. Držím se svých morálních zásad. Řekla bych, že i díky tomu a dobrým výsledkům se mi pracovně povedlo dostat do našeho zahraničního závodu v Rusku, kde jsem najednou vedla tým o 20 lidech coby koordinátorka. Zahraniční zkušenost doporučuji každému, i když se přesunete třeba jen o tisíc kilometrů, setkáte se s jinou mentalitou a novými zvyky.

Co jste se v Rusku přiučila?

Praktickým a odborným věcem jsem už rozuměla, zde jsem se musela naučit, jak pracovat a komunikovat s lidmi. Zřetelně si pamatuju, jak jsem před odletem seděla na Ruzyni a brečela, co já tak daleko budu dělat. I když jsem pořádně nemluvila rusky, na místě jsem si poradila. Další výzva přišla s návratem do Česka. Do firmy jsem se totiž opětovně připojila jako mladá holka, která přijela z ciziny a teď má dělat vedoucí někomu, kdo v Mladé Boleslavi pracuje přes 20 let.

Jak jste si poradila?

Nedávala jsem striktní rozkazy, raději jsem se snažila delegovat pokyny mezi odborníky, kteří mají o dekádu zkušeností víc než já. Pokoušela jsem se nastínit, že existují i jiné cesty, jak dojít k výsledku. Zakládala jsem si na lidskosti a empatii, sama jsem se snažila učit. Dalším zlomovým okamžikem mé kariéry se stalo těhotenství spojené s poměrně vážnými zdravotními komplikacemi. Musela jsem z hodiny na hodinu skončit v práci. Zvykla jsem si pracovat na víc než full-time, najednou jsem seděla doma a musela se věnovat sobě.

Změnil se nějak váš přístup k práci?

Pochopila jsem, že je sice důležité mít super práci, ale každý člověk k tomu potřebuje i osobní život. Mateřská mi přinášela štěstí, už jsem nechodila jen z práce domů a zpět. Do Škoda Auto jsem se pak vrátila na pozici specialisty a byla ráda, že mám aspoň nějakou práci. Dělala jsem ji však pořádně a posun přišel zase tak trochu sám od sebe. Dnes pracuji jako koordinátorka, vedu tým o osmi lidech. Nad nikým bych se nikdy nepovyšovala, se všemi mluvím stejně. Každý z kolegů má svou zodpovědnost a naše spolupráce stojí na upřímnosti.

Zní to jako klišé, ale myslíte, že se v pracovním životě vyplatí být vždy sám sebou a na nic si nehrát?

Určitě, doporučuji přistupovat k věcem s pokorou. Pochvaly za dobře odvedenou práci jsou příjemné, ale s každým novým dnem přichází nové výzvy. Nelze žít několik let z jednoho velkého úspěchu, u všech nových projektů je třeba vždy pracovat naplno. Než abych se na něco vymlouvala, raději přiznám chybu. Poučím se z ní a zjistím, na co si dát příště pozor.

Jak byste svou práci popsala člověku, který nemá ponětí, co v automobilovém průmyslu obnáší logistika?

Na našem oddělení primárně zpracováváme takzvaný logistický kusovník. Přirovnávám ho k takové zdravotní kartě. Vůz se skládá z určitého počtu částí, které tvoří jednotlivé díly. Každý motor se liší a my musíme vědět, z jakých kusů ho kompletovat. Součástky mají svá označení, která zahrnují její materiál, barvu, velikost i umístění. Jde o soubor stovek číslíček, který připomíná zdravotní dokumentaci automobilu. Víme díky ní, od jakých dodavatelů k nám díly putují, nebo kam a jak se montují. V rámci logistického kusovníku také kontrolujeme veškeré informace a následně je posíláme dál do výroby. Dokázala bych z dokumentu vyčíst nejen typ auta, ale také jak se vyrábí, kam pojede ze závodu a tak dále. Každá funkcionalita v autě má své kódy, které zpracováváme tak, aby byly co nejjasnější.

Svým způsobem vytváříte soubory parametrů a dat, aby se udržel přehled. Jistě k tomu v posledních letech přispívá čím dál větší míra digitalizace. Co dalšího patří mezi aktuální trendy v logistice?

Logistika může navenek působit jako obor, který se tolik nevyvíjí. Když jsem šla studovat druhou vysokou školu, někteří spolužáci nechápali, o co v mé práci vlastně jde. Digitalizace profesi neustále posouvá kupředu. Momentálně se v logistice snažíme zejména přizpůsobit současné situaci, kterou ovlivnila pandemie. Časové plány a osy přestaly fungovat jako dřív, a tak jsme se naučili pracovat operativně. Kdysi neexistovalo, že by chyběl či nedorazil díl, teď se něco takového dostalo na denní pořádek. Přizpůsobujeme se chaotické době, stoprocentně podle procesu dnes totiž jede jen máloco. Nazvala bych to uměním improvizace.

Vážíte si s odstupem času zkušeností, které jste získala na dělnické pozici? Projít si více profesemi a postupně se vypracovat jistě nabízí své výhody.

Vnímám to velmi pozitivně, protože jsem se naučila pokoře. Vážím si toho, co mám. Někteří ve 25 letech zakončí vysokou školu a rovnou do firmy nastoupí jako manažeři. Moje cesta nebyla jednoduchá, ale nikdy jsem nikomu nic nedokazovala a zkušenosti získávala hlavně pro sebe. Vyučila jsem se, a až pak si položila otázku, jestli na to mám. Každému doporučuji, aby šel odspodu nahoru. Za pokus nic nedáte.